Prvopočátky z kostí, lastur a hlíny
Šperky jsou staré údajně jako lidstvo samo. Člověk měl nosit šperky dokonce ještě dříve, než začal nosit oblečení. Nejstarší šperky pocházejí z doby asi sto tisíc let před naším letopočtem. Jde o šperky z mušlí. Prvopočátky šperkařství jsou spojeny právě s přírodními materiály, vedle lastur to byl i kámen, hlína, také zvířecí kosti, zuby apod.
První šperky byly převážně závěsné, jejich výroba spočívala především v provrtání materiálu. Již nejstarší šperky měly plnit okrasnou funkci, sloužily k ozdobě, ale fungovaly také jako amulety, měly ochraňovat svého nositele nebo se užívaly pro náboženské a obřadní účely.
Vůbec první šperky byly opracované ručně, ruční zpracování je typické pro celý vývoj šperkařství. Rozvoj šperkařských technik začal v době bronzové. Byl úzce propojen s objevením drahých kovů (měď, cín, olovo, stříbro, zlato), které se začaly zpracovávat.
Drahé kovy na scéně
Výroba šperků se s příchodem drahých kovů stala specializovanou uměleckou činností. Tou se zabýval šperkař – umělec, který dává vznik uměleckým dílům v podobě šperků. Rozšířila se také paleta různých typů šperků, vedle přívěsků byly oblíbené také prsteny, náušnice, náhrdelníky aj. Šperky se postupně stávají také součástí oděvu. Mohou být symbolem postavení svého nositele.
Šperkařství spočívá ve zdobení kovů, broušení drahokamů nebo třeba řezbu v kosti. Většina těchto zlatnických technik zůstala v praxi zachována až do 18. století. Až do současnosti se při výrobě šperku uplatňuje také lití kovů. Jde o techniku, která je známá od doby bronzové, s moderními technologiemi se jenom zlepšuje užívané vybavení.
Kořeny moderního šperkařství nacházíme především v antice, pro kterou byly šperky a ozdoby typické. Většina šperků byla vyrobena z bronzu, ze stříbra nebo zlata. Drahé kovy se opracovávaly tvářením a tepáním, také odléváním a dalšími zlatnickými technikami.
Zlatnické dílny se koncentrovaly zejména ve starověkém Římě. Produkovaly pečetní prsteny, také masivní řetězy či přívěsky. Oblíbené byly také náramky, náramenní ozdoby nebo spirálové náušnice.
Útlum i rozkvět v době středověku
V době raného středověku byly šperky zapovězeny, aby je gotika znovu přivedla k životu.
Rozkvět šperkařského umění nastal během renesance, která navázala na dobu antiky. Honosné šperky v období renesance nosila šlechta i měšťané. Kvalitní ruční práce šperkařů, zlatníků a brusičů drahých kamenů opět našla uplatnění a byla náležitě ceněna.
Zlatnické řemeslo a jeho výtvory obdivoval i císař Karel IV. Zanechal po sobě nesmazatelný odkaz mj. v podobě Svatováclavské koruny, kterou dal zhotovit. Ta dodnes patří k těm největším šperkařským pokladům. Umění, i to zlatnické pak rozkvétalo ještě v rudolfínské době. V 19. století na tyto zlaté, resp. zlatnické časy navázala výroba slavných šperků z českých granátů.
Tradice versus nové technologie
V 19. století je šperkařství v rozkvětu, avšak ručnímu zpracování začíná konkurovat mechanizovaná výroba. Strojově vyráběná, lisovaná nebo hromadně odlévaná bižuterie tak zatlačuje originální šperky, především kvůli nízké ceně. Umělecká hodnota šperků se tak bohužel ztrácí.
Ve 20. století však zaznamenáme návrat. Stejně jako v renezanci došlo k návratu k antice, dochází i v současné moderní době k renezanci ruční šperkařské práce. Inspirací přitom jsou i skvosty starého Říma.
Originální šperkařské kousky založené na tradičních technikách nacházejí znovu své příznivce, kteří je dokážou ocenit. Krása a hodnota šperků se opět propojuje s precizním řemeslným umem, který dnes podporují moderní přístroje a technologické vybavení. Stejně jako dříve však šperky z rukou mistra svého oboru nesou jeho osobitý rukopis. Jsou opět skutečnou ozdobou zdůrazňující krásu, eleganci či styl, navíc mají nadčasovou hodnotu.